Valentiniánský monismus

STELAION on-line knihovna gnostických textů

Valentiniánský monismus

Valentinianismus bývá obvykle chápán jako jedna z podob gnosticismu. Termín ´gnosticismus´ byl vymyšlen v 19.století pro popis pestré palety religiozních hnutí starověkého světa, jejichž některé rysy jsou společné.

Někteří autoři (Jonas 1963) považují za charakteristický rys všech forem gnosticismu "radikální dualismus". Avšak toto zobecnění je jednoduše nesprávné. Jak zdůrazňuje Elaine Pagelsová ve své knize Gnostická evangelia, "Valentiniánský gnosticismus . . . se zásadně liší od dualismu" (Pagelsová 1978). Popis gnostických systémů jako je valentinianismus jako "dualistických" se rovněž stal předmětem rozsáhlé kritiky Simona Petrementa (1990). Popravdě se již nějaký čas uznává skutečnost, že "standardním prvkem výkladu valentinianismu a podobných forem gnosticismu je poznání, že jsou fundamentálně monistické" (Schoedel 1980, viz také Petrement 1984, Dawson 1992). Tento článek se chce pokusit o charakteristiku Valentiniánského monismu.

Routledge Encyclopedia of Philosophy definuje monismus jako termín popisující "filosofické soustavy, které tvrdí, že v posledku existuje pouze jedno a že mnohost [many things] je pouze jeho aspektem, nebo, v radikálnějším promyšlení, prostě jen iluze vyplývající z naší neschopnosti vnímat Jedno". Jak uvidíme, je tento výměr přesným popisem valentinovské gnoze.

Valentiniánské prameny popisují Boha jako obsahujícího všechny věci v sobě samém. Jakýsi anonymní Valentinián citovaný Irenejem tvrdí, že "Otec všeho má v sobě všechno [all things], a že mimo Pleroma neexistuje už nic . . ." (Ireneus Proti heretikům 2:4:2). Používaje téměř tentýž jazyk, argumentuje jiný autor, že Bůh "obsahuje v sobě všechny věci a sám není v ničem obsažen" (Doktrinální epištola citovaná v Epifanius Panarion 31:5:3). Podobné pozadí lze vidět v Ptolemaiově popisu Otce jako "neobsaženého" (Ireneus Proti heretikům 1:1:1).

Sám Valentinos užívá při popisu vztahu Boha a všech ostatních věcí podobná slova. Říká, že "úplnost byla uvnitř něj -- neuchopitelného, neobsaženého, jenž je vysoko nad veškerým myšlením." (Evangelium pravdy 17:5-9) Jinde zase popisuje Boha jako "toho, kdo obklopuje každou cestu, zatímco nic neobklopuje jeho" (Evangelium pravdy 22:22-26) Podle valentiniánské sbírky nalezené v Nag Hammádí, "měl Všechno, jež v něm přebývalo . . . Obklopoval Všechno, on, jenž je vyšší než Všechno". Další autor tvrdí, že "v Nezplozeném všechny věci existují zároveň" (Hippolytus Vyvrácení všech heretiků). Evangelium podle Filipa říká, že "Kristus má v sobě všechno, ať už jsou to lidské bytosti nebo andělé nebo mystéria" (Evangelium podle Filipa 56:14-15).

Takováto terminologie je nesmírně významným argumentem ve prospěch monismu. Plyne z ní, že existuje jediná skutečnost, tj. Bůh, jenž je "příčinou zrození všech stvořených věcí" (valentiniánský traktát citovaný v Hippolytově Vyvrácení). Všechny ostatní věci spočívají v něm a jsou jeho částí. Podle uznávaného odborníka na gnosticismus Bentleyho Laytona (1987), implikuje tento druh učení "kosmologický model . . .poskytnutý stoickým panteistickým monismem", v němž "všechno je uzavřeno Bohem a vposledku všechno je Bůh". William Schoedel (1972, 1980) zkoumal užívání takto topologického způsobu řeči v židovských, křesťanských a gnostických pramenech. Argumentuje, že "taková teologie předpokládá ne-dualistickou kosmologii; neboť nedovoluje, aby Bůh, jenž obsahuje všechny věci, byl omezen nějakou jinou skutečností" (Schoedel 1972).

To je tedy v ostrém rozporu s tím, jak Hans Jonas charakterizoval gnostické učení o vztahu Boha ke zbytku skutečnosti. Tvrdí, že "proti božské říši světla, sebeobsahující se a vzdálené, stojí v protikladu kosmos jakožto říše temnoty" (Jonas 1963). Jak můžeme vidět, je toto tvrzení v případě valentinianismu nepřesné. Boží království není "sebeobsahující se a vzdálené". Spíše obsahuje všechno [all things] v sobě samém, včetně kosmu.

To výslovně tvrdí ti valentiáni, kteří se stavěli proti Irenejovi: "V Plnosti, nebo-li v tom, co je obsaženo v Otci, celé stvoření, o němž víme, že bylo stvořeno, když jej vytvořil Řemeslník nebo andělé. Je obsaženo v nevyslovitelné Velikosti, tak jako je střed v kruhu, nebo skvrna na oděvu." (Ireneus Proti heretikům 2:4:2). Všechny věci setrvávají jako část Boha, navzdory jejich zjevné oddělenosti od něj.

Skutečnost, že jsme povstali v Otci, neznamená, že jsme s ním obeznámeni. Podle Valentina je Bůh ve všech směrech zodpovědný za stvoření všech věcí. "Je to on, jenž stvořil úplnost a tato úplnost je v něm" (Evangelium pravdy 19:8-9) Avšak tato "úplnost", tj. vše v Otci "nebylo s Otcem obeznámeno, neboť to byl on, koho neviděli" (Evangelium pravdy 28:32-29:1). Jsouce jen malou částí skutečnosti, je to [,co je v Otci,] neschopno to samo o sobě pochopit [nahlédnout]. Marně "úplnost hledala to jedno, z čeho emanovala" (Evangelium pravdy 17:4-6). Je určitým paradoxem, že jsme uvnitř Boha, a přesto jej nepoznáváme nebo neznáme. Jak říká Valentinus, "Bylo docela překvapující, že jsou v Otci bez toho, že by s ním byli obeznámeni a že oni samotní jsou schopni emanovat, protože nebyli schopni postihnout a poznat to [jedno], v čem jsou" (Evangelium pravdy 22:27-32)

Kvůli naší nevědomosti o Bohu můžeme upadnout do chybného nebo lživého porozumění skutečnosti. Podle Valentina, "Neznalost Otce zapříčinila rozruch (var. "kvas") a strach. A onen rozruch zhoustl jako mlha, takže nikdo nic neviděl. Takto omyl nalezl sílu" (Evangelium pravdy 17:9-20). Podle Valentiniánů je materiální univerzum, jež vnímáme, iluzí pocházející z naší nevědomosti o Otci. Toto Valentiniáni často vyjadřují příběhem o Sofii. Tento mýtus popisuje Sofiinu neznalost Boha a utrpení, jež z toho pochází. Je to utrpení plynoucí z jejího omylu, jež konstituuje říši hmoty.

Valentiniánské prameny příležitostně popisují tuto sféru hmoty jako "mimo" Plnost. Jak poznamenává Schoedel (1972), "trvají na tom, že jejich prostorový způsob řeči je relevantní pouze epistemologicky" a že z něj neplyne, že hmotná říše je mimo Otce. Místo toho prohlašují, že "co je mimo a co je uvnitř (Pleromatu, znamená) vědění a nevědomost, a ne prostorovou vzdálenost" (anonymní valentinián citovaný Irenejem Proti herezím 2:4:2). Říše hmoty je výtvorem Plnosti a spočívá v ní "jako střed je v kruhu, nebo jako skvrna na šatu" (Ireneus Proti herezím 2:4:2). Schoedel (1980) to chápe tak, že Irenejovi valentiniánští protivníci byli ochotni předložit "rozhodně monistický výklad své teologie a zdůraznit epistemologickou významnost prostorovéhojazyka své mytologie. Dokázali si představit říši 'prázdna a stínu' v Otci nejspíše proto, že ji pociťovali jako epifenomenální vzhledem ke skutečnosti ducha".

Jak zdůrazňuje Layton (1987), valentiniánský systém "je silně anti-materialistický, dokonce iluzionistický, pokud se týče skutečnosti hmotných struktur". Valentinos popisuje "říši zjevného" jako zlý sen, jako když "někdo usne a ocitne se uprostřed děsivé noční můry" (Evangelium pravdy 29:8-10f). Autor Traktátu o vzkříšení popisuje hmotný svět následovně: "Zničehonic živoucí umírají - jistě tedy nejsou vůbec živí v tomto světě jevů! - bohatí (vždy) zchudli, vládcové byli svrženi - vše se mění, svět je jevení se" (Traktát o vzkříšení 48:19-27 srv. Ireneus Proti herezím 2:14).

Ve srovnání se skutečností Otce, "ty věci, které jsou 'mimo' Plnost, nemají skutečnou existenci. . . Tyto věci jsou obrazy těch, které existují skutečně." (Ireneus Proti herezím 2:14:3). Věci, které vnímáme ve fyzikálním světě, jsou často popsány jako "obrazy" nebo "stíny" božské sféry. (valentiniánský výklad 36:10-13, Ireneus Proti herezím 1:5:1, 2:6:3, atd.) Jde o odkaz na slavné Platonovo podobenství, které přirovnává fyzikální svět ke stínům vrhaným na zadní stěnu jeskyně. Bůh je jediná skutečnost. Avšak myy, kdož neznáme skutečnou situaci, jak se věci mají, zaměňujeme stíny za skutečnost. Konstruujeme si pro sebe iluzorní falešnou skutečnost, protože nemáme ani ponětí o celkovém obrazu.

Ačkoliv jsou fyzické věci chápány jako obraz božského, Valentiniáni věřili, že člověk může získat pouze neúplné rozumění Boha jakožto odrážejícího se ve sféře fyzikálního. Jméno, užívané k popisu tohoto nedokonalého obrazu Boha, je "Řemeslník" (demiurg). Tento Řemeslník je Bůh chápaný jako stvořitel hmotné sféry a jako zákonodárce. Valentinovská tradice jasně praví, že toto je pouze nižší obraz skutečného Boha. Podle učitele Marka ( Markiona?) Řemeslník "neuměl vyjádřit její (tj. božskosti) trvalost a věčnost, protože byl potomkem nedostatečnosti" (Ireneus Proti herezím 1:17:2).

Vinnou naší nevědomosti skutečné povahy reality věříme, že věci lze rozdělit (oddělit) do protikladů. O tom se mluví v Evangeliu podle Filipa: "Světlo a tma, život a smrt, pravá a levá jsou vzájemně závislé; je nemožné, aby se oddělily jedno od druhého. Podle toho 'dobří' nejsou dobří, 'zlí' nejsou zlí, 'život' není život, 'smrt' není smrt." (Evangelium podle Filipa 53:14-23). Kategorie, které jsou považovány za protikladné, jsou vlastně těsně spjaty a jednu nelze pochopit bez té druhé. Valentinianismus toto vyjadřuje prostřednitvím představy o syzygii (páru). Tento termín se vztahuje na vzájemné spojení komplementárních kvalit ("Aeonů"), které tvoří stav celosti (pleroma). Ta je nejvyšší úrovní skutečnosti. O jednotlivých polovinách syzygie se často hovoří jako o mužském (samčím) a ženském (samičím). Mužskost odpovídá formě a ženskost substanci. Nemůže existovat pojem mužskosti bez ženskosti nebo pojem tmy bez světla. Dualistické rozdíly mezi "tělem" a "myslí", "duší" a "hmotou" postrádají smysl. Vposledku jsou všechny věci jedním.

Iluze, která právě povstala z nevědomosti, bude zrušena věděním (gnosis). Po poznání (gnosis) Boha svět mnohosti zmizí. Jak říká anonymní pramen, "Protože nedostatek a utrpení měly svůj původ v nevědomosti, bude celý system mající původ v nevědomosti zrušen věděním (gnosis)" (Ireneus Proti herezím 1:21:4 srov. Ireneus Proti herezím 2:4:3). Jakmile člověk pozná pravdivou skutečnost, iluze mnohosti zmizí. Podle Valentina, "Protože když nedostatek vznikl, neboť Otec nebyl znám, od okamžiku, kdy Otec bude poznán, nebude nedostatku. . . nedostatek úplně zmizí, a tak od toho okamžiku sféra jevů se už nebude dále manifestovat, ale zmizí v harmonii jednoty . . . To známostí (gnosis) se všichni očistí z mnohosti do jednoty, stravujíce hmotu v sobě jako oheň" (Evangelium pravdy 24:28-25:19 srov. též Traktát o vzkříšení 48:38-49:4, Valentinovský fragment 4). Hmotný svět je iluzí, která bude rozpuštěna poznáním (gnosis, orig. knowledge) Boha.

Nejenže poznání (gnosis, knowledge) odstraní sféru mnohosti, ale také rozdíl mezi Já (the self) a Bohem. Znát Boha znamená být Bohem. Podle Filipova Evangelia, "Lidé nemohou spatřit nic ze sféry (pravé) skutečnosti, dokud se jí nestanou . . . jestliže jste spatřili ducha, stali jste se duchem; jestliže jste viděli Krista, stali jste se Kristem; pokud jste viděli Otce, stanete se Otcem" (Evangelium podle Filipa 61:20-32 srov. 67:26-27). Toto představuje pro syzygii obnovení, čili, znovuustavení spojení mezi Já (the self) a božskostí (the divine).

Jakmile porozumíte této skutečnosti, vaše vnímání mnohosti přestane. Dualita zmizí, protože zde především nikdy nebyla. Podle Filipova evangelia se "svět už stal říší věčného (Aeonem), neboť pro tuto osobu je sféra věčnosti Plnost. Jako taková se manifestuje mu nebo jí samotná, neskrytá v temnotě a noci, ale skrytá v dokonalém dnu a svatém světle" (Filipovo evangelium). Z toho plyne, že pro osobu, která má poznání (gnosis), neexistuje již více žádný rozdíl mezi světem a Pleromatem. Poznáním (gnosis) lze sdílet a zakoušet boží království (tj. sféru božského, orig. the divine realm). Výsledkem toho bylo, že "Valentinián a jeho nebo její svět jsou úplně absorbováni božskou plností nebo úplností" (Dawson 1992).

Celý proces emanace z Otce, pád do klamu a návrat prostřednictvím poznání (gnosis) se odehrává v Bohu. Jak zdůrazňuje Dawson (1992), "vzory a úseky přírody a dějin se odvíjejí zároveň v boží mysli a v myslích Valentiniánů". Přijetí poznání (gnosis) sebou přináší pro jednotlivce zrušení světa, takže se "pak apokalypsa odehrává nikoliv v dějinách, ale v mysli . . .v protikladu ke zklamání v dějinách, a jejich rozdělení, boji, strachu a zlu, (z Otce) vystoupivší (tj. emanací) Syn přináší poselství, že, navzdory všem protikladným jevům, je skutečnost dobrá . . ." (Dawson 1992).

Stojí za pozornost, že valentinianismus vykazuje překvapivý stupeň podobnosti s jiným monistickým systémem, Advaitou Vedantou, jednou ze škol indické filosofie. V Advaitě je materiální svět iluzí (maja) připisovanou neznalosti (avidža) pravé podstaty skutečnosti. Prostřednictvím poznání (knowledge, džnana) nejvyšší skutečnosti (brahman) svět mnohosti mizí. Skutečné osvobození (mokša) znamená poznat svou pravou přirozenost.

To vyvolává zajímavou možnost, že totiž mezi oběma existoval nějaký druh spojení. Svět starověkého Říma měl o indickém myšlení jisté povědomí. Avšak ve Valentinově době zde neexistovalo žádné systematické vyjádření myšlenek Advaity. Je možné, že Valentinos přišel do styku s některou podobou raného učení Advaity Vedanty. Filosofii Advaity, jak dnes můžeme říci, dal její konečnou podobu Šankara v šestém nebo sedmém století n.l. Existuje rovněž možnost, že byl ovlivněn valentiniánským myšlením. O Valentiniánech bylo známo, že byli činní na Středním Východě až do sedmého století. Je možné, že valentiniánští misionáři nebo uprchlíci zamířili do Indie a dostali se do styku se Šankarou nebo jeho bezprostředními následovníky. Avšak jakékoliv spojení mezi nimi zůstává čistě hypotetické.

Literatura

Dawson,David. 1992. Allegorical Readers and Cultural Revision in Ancient Alexandria. Berkeley. University of California Press.

Jonas, Hans. 1963. The Gnostic Religion: The Message of the Alien God. Beacon. Boston.

Layton, Bentley. 1987. The Gnostic Scriptures. Doubleday & Co. Garden City, NY.

Pagels, Elaine. 1978. The Gnostic Gospels. Random House. New York.

Petrement, Simone. 1990. A Separate God: The Christian Origins of Gnosticism. Harper. San Francisco.

Schoedel, William. 1972. "Topological Theology and some Monistic Tendencies in Gnosticism" in Essays on the Nag Hammadi Library in Honour of Alexander Bohlig, edited by Martin Krause. E.J.Brill. Leiden.

Schoedel, William. 1980. "Gnostic Monism and the Gospel of Truth" in The Rediscovery of Gnosticism, Vol.1: The School of Valentinus. edited by Bentley Layton. E.J.Brill. Leiden.