STELAION on-line knihovna gnostických textů |
Kontext
GNOSTICISMUS JE UČENÍ založené na GNOZI, znalosti transcendence dosažené vnitřními, intuitivními prostředky. Ačkoliv gnosticismus takto spočívá na osobní náboženské zkušenosti, bylo by chybou se domnívat, že veškerá taková zkušenost ústí v gnostická poznání. Je bližší pravdě říci, že gnosticismus vyjadřuje specifickou náboženskou zkušenost, zkušenost, která se nepropůjčuje jazyku teologie nebo filosofie, ale jež se namísto toho úzce připodobňuje k a vyjadřuje prostřednictvím mýtu. A vskutku zjišťujeme, že většina gnostických textů má formu mýtů. Termínu "mýtus" bychom zde neměli rozumět ve významu "příběh, jenž není pravdivý", ale spíše tak, že pravdy vtělené do těchto mýtů jsou jiného řádu než teologická dogmata či výroky filosofie.
V následujícím shrnutí se pokusíme zachytit v próze to, co gnostické mýty vyjadřují svým osobitě poetickým a imaginativním jazykem.
Všechny náboženské tradice uznávají, že svět je nedokonalý. Liší se však vysvětleními, která nabízejí, aby tuto nedokonalost vysvětlily, a v tom, co radí, že by se s tím dalo dělat. Gnostikové mají svůj vlastní -- možná pro někoho dosti popuzující -- pohled na tyto záležitosti: jsou toho názoru, že svět má chyby, protože byl vytvořen chybným způsobem.
Stejně jako buddhismus začíná gnosticismus základním poznáním, že pozemský život je plný utrpení. Všechny formy života kvůli nakrmení sebe sama požírají se navzájem, čímž si způsobují navzájem bolest, strach a smrt (dokonce i býložravá zvířata žijí tak, že ničí životy rostlin. Navíc tzv. přírodní katastrofy -- zemětřesení, záplavy, požáry, sucho, sopečné erupce -- přinášejí sebou další utrpení a smrt. Lidské bytosti, se svou složitou fyziologií a psychologií, si nejsou vědomy jen těchto bolestivých rysů pozemské existence. Rovněž trpí častým poznáním, že jsou cizinci, žijící ve světě plném chyb a absurdna.
Četná náboženství se obhajují tím, že nedokonalost světa zavinili lidé. Pro podporu tohoto názoru vykládají mýtus Geneze tak, že přestoupení spáchané prvním lidským párem přivodilo "pád" stvoření, jehož výsledkem je přítomný stav zkaženosti světa. Gnostikové odpovídají, že tato intepretace daného mýtu je nesprávná. Vina za nedostatky světa nespočívá na lidech, ale na jeho stvořiteli.Protože pak -- obzvláště v monoteistických náboženstvích -- je stvořitelem Bůh, jeví se tato gnostická pozice jako rouhání, a často ji dokonce i nevěřící považují za úděsnou.
Znovu a znovu byly navrhovány způsoby, jak se vyhnout poznání nedokonalého stvoření a jeho nedokonalého stvořitele, ale žádný z těchto argumentů na gnostiky neučinil [přesvědčivý] dojem. Staří Řekové, obzvláště platonikové, radili lidem, aby vzhlíželi k harmonii univerza, a aby uctíváním jeho velkoleposti zapomněli na své bezprostřední neštěstí. Ale protože tato harmonie stále obsahuje kruté nedostatky, marnost a existenciální odcizení, gnostikové tuto radu považují za v podstatě bezcennou. Ani východní myšlenka Karmy není gnostiky považována za odpovídající vysvětlení nedokonalosti stvoření a utrpení. Karma může přinejlepším pouze osvětlit, jak funguje celý řetěz utrpení a nedokonalosti. Ale už nás nespravuje o tom, proč by takový smutný a zhoubný system měl vůbec existovat.
Jakmile pomine počáteční otřes z "neobvyklé" či "rouhačské" povahy gnostického vysvětlení utrpení a nedokonalosti světa, je možné, že člověk začne chápat, že je to vlastně nejrozumnější ze všech vysvětlení. Abychom však je mohli ocenit plně, musíme být obeznámeni s gnostickou koncepcí Božství, jak ve svém původním základě jakožto pravdivého Boha, tak ve své odvozené manifestaci jakožto falešného, nepravého Boha-stvořitele.
Gnostický koncept Boha je subtilnější než u většiny náboženství. Po svém způsobu sjednocuje a uvádí v soulad [náboženské] poznání monoteismu i polyteismu, stejně jako teismu, deismu a panteismu.
Podle gnostického pohledu existuje pravdivý, nejvyšší a transcendentní bůh, který je za všemi stvořenými univerzy a který nikdy nestvořil nic v tom smyslu, v němž je slovo "stvořit" běžně chápáno. Zatímco tento pravdivý Bůh nezařídil nebo nestvořil nic, tak On (nebo To) "emanoval" čili zrodil ze sebe sama substanci všeho, co existuje ve všech světech, viditelné i neviditelné. V jistém smyslu je možná pravda, řekne-li se, že vše je Bůh, neboť všechno se skládá ze substance boží. Stejně tak musíme nutně poznat, že mnohé z částí původní božské podstaty byly vrhnuty tak daleko od svého zdroje, že podstoupily nezdravé [neléčitelné] změny v tomto procesu. Uctívání kosmu nebo-li přírody nebo-li tělesných stvoření se takto rovná uctívání odcizených a porušených [zkažených] částí emanované božské esence.
Základní gnostický mýtus má mnoho variant, ale všechny poukazují k Aeonům, prostředkujícím, bohu podobným bytostem, které existují mezi nejvyšším, pravdivým Bohem a námi. Spolu se skutečným Bohem zahrnují v sobě říši Plnosti (Pleroma) v níž božská síla účinkuje naprosto [ú-plně]. Plnost kontrastuje se stavem naší existence, který lze naopak nazvat prázdnotou.
Jedna z aeonických bytostí, jež nese jméno Sofia ("Moudrost") je pro gnostický světonázor velmi důležitá: během svých putování začala Sofia emanovat ze svého vlastního bytí nedokonalé [chybné, defektní] vědomí, bytost, jež se stala stvořitelem hmotného a psychického kosmu, který celý stvořila podle obrazu své vlastní nedokonalosti. Tato bytost, nevědoma si svého původu, si sama sebe představovala jako nejvyššího a jediného Boha. Protože vzal už existující božskou esenci a upravil ji do rozličných tvarů [forem], nazývá se také Demiourgos nebo-li "řemeslník" [half-maker] Existuje autentická polovina, vpravdě božská část uvnitř stvoření, ale tu Řemeslník a jeho kosmičtí přisluhovači, archonti nebo-li "vládcové", nepoznávají.
Lidská přirozenost zrcadlí dualitu světa: částečně byla vytvořena nepravým Bohem - Stvořitelem a částečně sestává ze světla pravého Boha. Lidstvo má v sobě pomíjivou fyzikální a psychickou komponentu, stejně jako spirituální část, jež je zlomkem božské podstaty. O této druhé části se často symbolicky hovoří jako o “božské jiskře”. Uznáváním této duální povahy světa a člověka si gnostická tradice vysloužila přízvisko "dualistická".
Lidé obecně nevědí o božské jiskře uvnitř sebe sama. Tuto nevědomost podporuje [opečovává] v lidské přirozenosti vliv nepravého stvořitele a jeho archontů, kteří společně a oddaně udržují muže a ženy v nevědomosti o jejich skutečné přirozenosti a určení. Vše, co způsobuje, že zůstáváme připoutáni k pozemským věcem, slouží k tomu, aby nás drželo v otroctví pod těmito nižšími kosmickými vládci. Smrt [sice] uvolňuje [osvobozuje] onu božskou jiskru z jejího nízkého vězení, ale jestliže tomu nepředcházela důkladná práce poznání [Gnosis], již vykonala duše ještě před smrtí, je pravděpodobné, že božská jiskra bude stržena zpět a znovutělena do bolestí a otroctví tělesného světa.
Ne všichni lidé jsou duchovní povahy (pneumatici) a tedy připraveni pro poznání (Gnosis) a osvobození. Někteří jsou přízemní (var. bez představivosti) a materialističtí (hyletici), kteří uznávají pouze tělesnou skutečnost. Jiní žijí převážně ve své psýché (psychici). Takoví lidé obvykle zaměňují Demiourga za pravého Boha a jsou si jen málo nebo vůbec vědomi spirituálního světa za hmotou a myslí.
V běhu dějin lidé uskutečňují pokrok od materialistického otročení smyslům, prostřednictvím etické religiozity, ke spirituální svobodě a osvobozujícímu poznání (Gnosis). Jak napsal badatel G. Quispel: “Duch světa ve vyhnanství musí projít Infernem hmoty a Očistcem morálky, aby dosáhl duchovního Ráje.” Tento druh evoluce vědomí vizionářsky předjímali již gnostikové, dávno předtím, než byla známa koncepce evoluce.
Síly evoluce samy o sobě však nedostačují k dosažení duchovní svobody. Lidé jsou chyceni v nesnázi sestávající z tělesné existence kombinované s nevědomostí o svém skutečném původu, své podstatě a svém nejvyšším [posledním] (před)určení. Aby mohli být osvobozeni z této nesnáze, vyžadují lidé pomoc, přestože musejí sami také přispět svým vlastním úsilím.
Od nejrannějších dob vycházeli ze skutečného Boha poslové světla, aby pomáhali lidem s hledáním poznání (Gnosis). V gnostických textech je těchto spásných postav zmíněno pouze pár; některé z těch nejdůležitějších jsou Set (třetí syn Adama), Ježíš, a prorok Mání. Většina gnostiků vždy shlížela k Ježíšovi jako k hlavní spasitelské postavě (Soter).
Gnostikové se nedívají na spásu z hlediska hříchu (prvotního nebo jiného), ale spíše z hlediska nevědomosti, jejíž je hřích [až] následkem. Nevědomost -- čímž se míní nevědomost týkající se spirituálních skutečností -- může být rozptýlena pouze poznáním (Gnosis), a rozhodující zjevení poznání (Gnosis) přinášejí poslové Světla, zvláště Kristus, Slovo (Logos) skutečného Boha. Nikoliv utrpením a smrtí, ale svým životem a učením a svým stanovením mysterií vykonal Kristus svou spasitelskou práci.
Gnostická koncepce spásy, stejně jako jiné gnostické koncepce, je subtilní. Na jedné straně může být gnostické spasení lehce zaměněno za nezprostředkovanou individuální zkušenost, jakýsi druh duchovního kutilství ve stylu "urob si sám". Gnostici zastávají názor, že potenciál pro poznání (Gnosis), a tedy pro spásu, je přítomen v každém muži a ženě, a že spása není zástupná, ale pouze individuální. Zároveň ale uznávají, že poznání (Gnosis) a spása mohou být, vskutku musejí být stimulovány a usnadňovány, aby se účinně dosáhlo daného vědomí. Tuto stimulaci poskytují poslové Světla, kteří navíc ke svým učením ustavují spásonosná mystéria (svátosti), která mohou vykonávat [vést] apoštolové poslů a jejich následovníci.
Musíme si rovněž uvědomit, že poznání naší skutečné podstaty (nature) -- stejně jako další s tím spojená nahlédnutí -- jsou mimo nás vinnou samotných podmínek naší pozemské existence. Skutečný, transcendentní Bůh je v tomto světě neznámý, vlastně je často nazýván Neznámým Otcem. Je tudíž zřejmé, že zjevení od Toho na výšinách je nutné k přivození spásy. Uvnitř přebývající jiskra musí být vybuzena ze své pozemské dřímoty spásonosným poznáním, které přichází “z venku”.
Máme-li slova "etika" nebo "morálka" chápat ve významu "system pravidel", pak je gnosticismus vůči oběma protikladný, proti nim. Takové systémy obvykle mají původ u Demiourga a jsou skrytě utvořeny tak, aby sloužily jeho zájmům. Jestliže však, na druhé straně, se o mravnosti bude tvrdit, že se skládá z vnitřní integrity povstávající z osvětlení naší vnitřní [tj. božskou] jiskrou, pak gnostik přijme takovou duchovně poučenou existenciální etiku jako ideální.
Pro gnostika nejsou přikázání a pravidla spásná; v podstatě ke spáse nenapomáhají. Pravidla chování mohou sloužit četným účelům, včetně budování spořádané a mírumilovné společnosti, a zachovávání harmonických vztahů uvnitř společenských skupin. Avšak pravidla nejsou pro spásu relevantní; té lze dosáhnout jen poznáním (Gnosis). Morálka tudíž musí být nahlížena prvotně jako časová a světská; povždy podléhá změnám a obměnám v souladu s duchovním vývojem [rozvojem] jednotlivce.
Jak již bylo zmíněno výše, “hyletičtí materialisté” mají obvykle malý zájem o morálku, zatímco “psychičtí autoritáři” jí často přidělují velkou důležitost. Naproti tomu “pneumatické duchovní ” osoby se obecně zabývají jinými, vyššími věcmi. Různá historická období rovněž vyžadují rozličné postoje týkající se lidského chování. Např. jak manichejské, tak katharské gnostické hnutí, která obě působila v časech, kdy čistota chování byla považována za vysoce důležité téma, odpovídala v podobném duchu. Současné období západní kultury asi připomíná více způsoby Alexandrii druhého a třetího století (n.l.). Zdá se tedy vhodné, že gnostikové dnešní doby si osvojují přístupy klasického alexandrijského gnosticismu, v němž záležitosti chování byly do velké míry ponechány na vnitřním vhledu individua.
Gnosticismus přijímá množství obecných životních postojů : nabádá k neulpívání na světě a k non-konformitě vůči němu, je “jsoucí ve světě, ale ne světa”; vyzývá ke ztrátě egoismu a k úctě ke svobodě a důstojnosti jiných bytostí. Přesto náleží intuici a moudrosti každého jednotlivého "gnostika", aby z těchto principů vyextrahoval individuální vodítka pro vlastní osobní použití.
Když se Konfucia tázali na smrt, odvětil: “Proč se mne ptáte na smrt, když nevíte, jak [máte] žít?” Takovou odpověď bychom klidně mohli čekat i od gnostika. Na podobnou otázku v gnostickém Tomášově evangeliu Ježíš odpověděl, že lidské bytosti musejí poznáním (Gnosis) poznat nevyslovitelnou, božskou skutečnost, z níž vzešli [pocházejí], a do níž se navrátí. Toto transcendentální poznání k nim musí přijít, zatímco jsou ještě v pozemském těle.
Smrt nepřináší automaticky osvobození z otroctví v říších Demiourga. Ti, kdo nedosáhli osvobozujícího poznání (Gnosis) během své tělesné existence, mohou být znovu chyceni do její pasti. Je dost pravděpodobné, že by se to mohlo dít prostřednictvím koloběhu znovuzrození. Gnosticismus nezdůrazňuje vehementně doktrínu o reinkarnaci, ale ve většině gnostických učení se implicitně rozumí, že ti, kdo se nedostali do účinného styku se svým transcendentálním původem během pozemské tělesné existence, se budou muset vrátit do smutných podmínek pozemského života.
Pokud jde o spásu nebo-li osud ducha a duše po smrti, musíme si být vědomi toho, že pomoc je dosažitelná. Valentinus, největší z gnostických učitelů, učil, že Kristus a Sofia očekávají duchovního člověka -- pneumatického gnostika -- u vstupu do Pleromatu, a pomáhají mu vstoupit do svatební komory konečného shledání. Ptolemaios, žák Valentinův, učil, že dokonce i ti, kdo nejsou pneumatici - psychikové - mohou být vykoupeni [očištěni, osvobozeni] a žít v rajském světě u vstupu do Pleromatu. V (ú)plnosti času každá duchovní bytost přijme poznání (Gnosis) a bude sjednocena se svým vyšším Já -- andělským dvojčetem -- a tak bude moci vstoupit do Pleromatu. Nic z toho však není možné bez poctivé snahy o poznání (Gnosis).
Ve dvacátém století si vydobyla vedoucí postavení nová vědecká disciplína - hlubinná psychologie. Mezi hlubinnými psychology, kteří projevili zřetelný a poučený zájem o gnosticismus, náleží význačné místo C. G. Jungovi. Jung byl nápomocen při obratu pozornosti na Nag Hammadskou knihovnu s gnostickými spisy v padesátých létech 20.stol., neboť chápal pozoruhodnou psychologickou relevanci gnostických vhledů.
Uznávaný badatel na poli gnosticismu, G. Filoramo, napsal: "Jung se v dlouhých úvahách ponořil do myšlení starověkých gnostiků do takové míry, že je považoval vlastně za objevitele 'hlubinné psychologie' . . . starověcí gnostikové, třebaže formou universálního náboženství, v jistém smyslu předznamenali a zároveň pomáhali pročišťovat Jungovskou duchovní terapii." Ve světle takovýchto poznatků se můžeme ptát: "Je gnosticismus náboženstvím nebo psychologií?" Odpověď zní, že může být zcela dobře obojím. Většina mytologémat nalézajících se v gnostických textech má psychologickou relevanci a použitelnost. Například slepý a arogantní stvořitel-řemeslník je silně podoben odcizenému lidskému Egu (Ego), které ztratilo kontakt s ontologickým Já (Self). Rovněž mýtus o Sofii velmi připomíná příběh o lidské psýché, jež ztrácí své spojení [napojení] na kolektivní nevědomí a musí být zachráněna pomocí Já (Self). Analogií tohoto druhu existuje nepřeberné množství.
Mnohá esoterická učení prohlašovala a prohlašují, "Jak je tomu nahoře, tak je tomu i dole." Naše psychologická přirozenost (mikrokosmos) zrcadlí metafyzickou přírodu (makrokosmos), takže gnosticismus může mít jak psychologickou, tak náboženskou oprávněnost. Gnostická psychologie a gnostické náboženství se nemusejí vzájemně vylučovat, ale naopak se mohou doplňovat uvnitř implicitního řádu celosti [wholeness]. Gnostikové vždy tvrdili, že božskost je lidskému duchu imanentní, ač není omezena pouze na něj. Takže blízkost gnostického náboženského učení a psychologického vhledu je celkem pochopitelná, pokud jde o starobylé gnostické principy.
Někteří autoři rozlišují “gnozi” a “gnosticismus”. Taková rozlišení jsou zároveň užitečná i zavádějící. Gnoze [tj. zde "poznání vůbec"] je bezpochyby zkušenost založená nikoliv na pojetích a poučkách, ale na vnímavosti srdce. Gnosticismus, na druhé straně, je světový názor založený na zkušenosti s gnozí. Z toho důvodu je v jazycích jiných než angličtina, slovo "gnosis" často užíváno k popisu jak zkušenosti, tak i světového názoru (die Gnosis v němčině, la Gnose ve francouzštině).
V jistém smyslu neexistuje gnoze bez gnosticismu, neboť zkušenost gnoze neodbytně vyvolává světový názor, v němž by mohla najít své místo. Gnostický pohled na svět je založený na zkušenosti, je založený na jistém druhu duchovního prožitku poznání (Gnosis). Tudíž nepostačí vynechat nebo rozředit různé části gnostického světonázoru, neboť kdyby to někdo udělal, daný světonázor by už dále neodpovídal zkušenosti.
Teologii jednou nazvali intelektuálním obalem kolem duchovního jádra náboženství. Je-li tomu tak, pak je také pravda, že většinu náboženství právě tyto obaly škrtí a dusí. Gnosticismus nerozšiřuje toto nebezpečí, protože jeho světový názor je vyjádřen spíše mýtem než teologicky. Mýty, včetně gnostických, lze interpretovat odlišnými způsoby. Transcendence, posvátnost, stejně jako psychologické archetypy a další prvky, hrají v takovém výkladu také svou roli. A přesto výroky v mýtech vyprávějí o hlubokých pravdách, které nebudou nikdy popřeny.
Gnosticismus nám může takové pravdy přinést s vysokou autoritou, neboť mluví hlasem nejvyšší části člověka -- hlasem ducha. O tomto duchu bylo řečeno: “vane si, kam chce”. Toto je pak důvodem, proč gnostický pohled na svět nedokázal nikdo vymýtit, navzdory mnoha staletím pronásledování.
Gnostický světonázor byl a je vždy aktuální, neboť vždy dosud nejlépe odpovídal na “vědění srdce” , které je skutečnou gnozí (tj. poznáním). Přesto dnes jeho příhodnost ještě roste, neboť na konci druhého milénia jsme svědky radikálního úpadku mnoha ideologií, které se vyhýbaly hlavním otázkám a odpovědím, které vznáší gnosticismus. Čistota, upřímnost, a věrohodnost gnostické odpovědi na otázky krize člověka ve světě [predicament] nemůže nepůsobit a (v čase) nepřesvědčit. Pokud je Vaše reakce na toto shrnutí podobně pozitivní, pak jste možná gnostiky i Vy!
Linky na orig. anglický text a další informace
Gnosis Archive | Library | Bookstore | Index | Web Lectures | Ecclesia Gnostica | Gnostic Society